Vltava – proměny historické krajiny

Geografické a hydrologické poměry

Vltava je nejdelší a bezesporu nejznámější řekou v Česku. Své jméno získala počeštěním původního označení Wilt-ahwa, jak ji nazývaly kmeny starých Germánů. V překladu to znamená „divoká voda“, kterou Vltava bezpochyby byla. A to nejen jako přírodní živel, ale i přeneseně, svou bohatou historií a tím, co pro český národ znamená.

Tok řeky Vltavy vzniká soutokem Studené a Teplé Vltavy jižně od města Volary, na území Národního parku Šumava, v zóně přírodě blízké (dříve 1. zóně) Mrtvý luh. Označuje se jako tok druhého řádu, jelikož se nevlévá do moře, ale jeho voda plyne do Severního moře s vodami Labe. Do Labe se Vltava vlévá u Mělníka v nadmořské výšce 156,18 m. Správně podle hydrologických kritérií by se mělo Labe vlévat do Vltavy, protože ta je na soutoku delší a má větší průtok. Ale není tomu tak, protože povodí Labe bylo osídleno mnohem dříve a Keltové, kteří zde ve starověku žili, považovali Labe za hlavní tok. Vltava si ale primát zachovává. Je nejdelší řekou na území Česka a se svou hlavní zdrojnicí, Teplou Vltavou, dosahuje délky 430 km. Pramení v nadmořské výšce 1272 m na Šumavě na jihovýchodním svahu Černé hory, která dosahuje výšky 1316 m. Vlastní prameniště není veřejnosti přístupné, ale symbolický pramen, jehož podoba se v čase měnila, je cílem výletníků již od konce 19. století.

Tok Vltavy směřuje přes Šumavské pláně, které mají ráz vrchoviny s menším výškovým rozdílem, směrem na jihovýchod do Vltavické brázdy, jejíž reliéf je rovinatý a umožnil tak vytvoření řady meandrů. Nejznámější z nich bylo „Srdce Vltavy“, které je nyní skryto pod hladinou vodní nádrže Lipno západně od Horní Plané. Pod lipenskou nádrží brázda končí a řeka si razí cestu Loučovickou hornatinou, kde se pod horou Luč nachází nejdivočejší a nejromantičtější místo celého toku – Čertovy proudy pod Čertovou stěnou – kaňonovité údolí plné balvanů, které bylo dříve nepřekonatelnou překážkou pro plavení dřeva ze Šumavy do papíren v Loučovicích i dále do vnitrozemí. Dnes je národní přírodní rezervací vyhlášenou již v roce 1934 (Luč), resp. 1952 (Čertova stěna).

Tok se u Vyššího Brodu zklidňuje a východně od něj mění svůj směr. Voda Vltavy původně směřovala na jih, do Dunaje, ale vlivem horotvorných procesů v třetihorách před cca šesti miliony let v době tzv. podácké fáze alpinského vrásnění došlo k vyzdvižení dnešních jižních a jihovýchodních Čech a mimo jiné k otočení toku Vltavy k severu. Cestu si tak dále razí kaňonovitým údolím Českokrumlovskou vrchovinou, kdy tomuto, dnes vodácky nejvyhledávanějšímu úseku, vévodí Rožmberk nad Vltavou a Český Krumlov. U dnešního Boršova vstupuje řeka do Českobudějovické pánve, kde přijímá vody svého prvního velkého pravobřežního přítoku – Malše. V této rovinaté oblasti je podél celého sledovaného toku také nejhustší osídlení. Na jmenovaném soutoku leží České Budějovice – největší sídlo jižních Čech, severně je pak město Hluboká nad Vltavou a již v Písecké pahorkatině, jihovýchodně od soutoku s dalším významným pravobřežním přítokem Lužnicí, se rozkládá Týn nad Vltavou. Od Českých Budějovic je celé sledované koryto řeky člověkem velmi proměněné, čímž není myšlen jen největší ze zásahů – Vltavská kaskáda. Téměř až k Praze si Vltava razí cestu pahorkatinami – Píseckou, Březnickou, Benešovskou, kde vyhloubila ve čtvrtohorních horninách s převahou žuly místy až několik desítek metrů hluboká kaňonovitá údolí.

Oblast byla původně osídlena velmi řídce. Obyvatelé našli obživu v místním zemědělství či jako voraři (plavci), v kamenolomech, v mlýnech a později jako poskytovatelé pohostinských služeb, nejprve pro plavce, pak pro rekreanty. Dnes jsou tato údolí zalita vodami přehradních nádrží Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané, které zasahují i do přítoků – např. do levobřežní Otavy pod Zvíkovem, do pravobřežního Mastníku u Nové Živohošti či do Sázavy u Davle. Nenávratně tak očím pozorovatele zmizely plavci obávané a rekreanty vyhledávané proudy Červenské (jižně od Zvíkova), Bučilské (u Zvírotic) a nejslavnější Svatojánské, které začínaly nad hrází současné Slapské přehrady a končily nad Štěchovicemi. Před soutokem s Berounkou teče Vltava údolím, které tvoří hranici pahorkatinné Pražské plošiny na východě a vrchoviny Hřebeny na západě, a teprve v Praze u Zbraslavi vstupuje do rovinatějšího úseku.

Povodí Vltavy má na území Česka 27 048 km² (dále zasahuje i do Německa a Rakouska) a odvodňuje více než polovinu celých Čech. Úsek, kterému se věnuje tento webový portál, začíná od pramene a končí soutokem s Berounkou. Zahrnuje téměř 18 000 km², ve kterých má říční síť stromovitý charakter, a skládá se ze čtyř dílčích povodí: Vltava po Lužnici, Lužnice a Vltava od Lužnice po Otavu, Otava a Vltava od Otavy po Sázavu, Sázava a Vltava od Sázavy po Berounku. Průměrný průtok Vltavy (v závorce průtok při stoleté vodě) je na horním toku v Lenoře 2,89 m³·s^-1 (113 m³·s^-1), v Českých Budějovicích 25,6 m³·s^-1 (908 m³·s^-1), u vodního díla Orlík 83,4 m³·s^-1 (2180 m³·s^-1) a u Zbraslavi před soutokem s Berounkou 98,0 m³·s^-1 (2860 m³·s^-1). Kvalita vody se v posledních desetiletích výrazně zlepšuje a v rámci základní pětistupňové klasifikace, podle ČSN 75 7221, je horní tok Vltavy po vzdutí Lipna, úsek mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou a úsek mezi Slapy a přítokem Sázavy hodnocen jako třída I až II (neznečištěná a mírně znečištěná voda). Zbylý úsek jako III (znečištěná voda), kromě části mezi soutokem s Lužnicí a s Otavou, který má klasifikaci IV (silně znečištěná voda).

Pramen Vltavy / Josef Seidel / 1904 / Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Vltavská podkova u Solenic / foto Plichta / 30. léta 20. stol. / Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Sejcký ostrov / nákladem J. Příhody / 1908 / archiv Vojtěcha Pavelčíka

Vltava jako symbol a inspirace

Jako spojnice Čech (nebo také Šumavy, národnostně smíšeného prostoru) s hlavním městem Prahou má Vltava dodnes své zvláštní kouzlo. Bývá označována jako „nejčeštější z řek“, „řeka nám Čechům nejmilejší“, „stříbropěnná řeka“ či „hlavní tepna tekoucí srdcem země“. Pod přízviskem „řeka Libušina“, protože protéká pod Vyšehradem, sídlem bájných knížat a kněžny Libuše, je pak spojována s českými legendami. Od nepaměti je symbolem českého národa a zejména české krajiny. Do povědomí se však dostala především v období „dlouhého 19. století“, kdy v rámci českého národního obrození napomohla k formování národa. Jako symbol byla nositelem skrytého smyslu pospolitosti a sounáležitosti Čech a jeho lidu.

Pro svůj symbolický význam se Vltava stala inspirací mnoha uměleckých děl různých typů (obrazů, básní, hudebních skladeb apod.), ale objevuje se i v tzv. užitém umění (např. na známkách, bankovkách, ve firemních logách). Vtiskla také výrazný ráz oblasti Povltaví, ale přeneseně i celé české krajině, jejíž identitu formovala.

Řeku Vltavu jako prvek národní identity je možné vystopovat z četných uměleckých počinů. V literatuře byla zmíněna například v roce 1876 v básni Elišky Krásnohorské Píseň Vltavina, v níž Vltava pěje Vyšehradu „dávnou, sirou píseň labutí“. V rámci cyklu Čechy, vycházejícího v nakladatelství Jan Otto v letech 1883–1908, stála Vltava též na předních místech. Ve výtvarném umění se zcela ikonickým stalo spojení Vltavy s Vyšehradem, sídlem bájných knížat a kněžny Libuše. Objevuje se v podobě samostatných obrazů, ale i drobných doplňků např. v rámci parerg (výzdoby map zejména v rozích mapových listů) kartografických pramenů českých zemí (např. vyobrazení Prahy s Vltavou a alegorie českých řek na Müllerově mapě Čech z roku 1720).

V sochařství řeku reprezentuje hned několik děl. Nejznámější z nich se nachází na Dětském ostrově v Praze na Smíchově. Je součástí monumentálního obelisku představující Vltavu a její čtyři přítoky. Vltavu symbolizuje postava roztančené nahé dívky s kotvou u nohou a s vlajícím pruhem látky přehozeným přes paže. Další „vltavská socha“ je k vidění např. na jižní straně Mariánského náměstí na Starém Městě v Praze, na rampě Národního muzea, na jižním průčelí Podolské vodárny v Praze 4 či Méně známá je alegorická plastika Vltavy na rohu budovy bývalého Vojenského zeměpisného ústavu v Praze 6.

Výraznou a zřejmě nejznámější stopu zanechala Vltava v hudbě. V průběhu roku 1874 ztvárnil skladatel Bedřich Smetana tuto řeku jako druhou symfonickou báseň v rámci cyklu Má vlast. Svými tóny popisuje celý tok řeky Vltavy od jejího pramene až po soutok s Labem u Mělníka. Modernější pojetí symboliky Vltavy v hudbě představuje hudební skupina s názvem Vltava založena v roce 1986. Jedná se o dodnes aktivní rockový band v čele s kytaristou Robertem Nebřenským.

Přenesený význam k hudební a umělecké branži měla Vltava v pojmenování kavárny jako vyhlášeného hudebního a tanečního podniku v Revoluční ulici v Praze nebo také v označení pro třetí program Českého rozhlasu. Ten začal vysílat v roce 1974 (tehdy jako stanice Československého rozhlasu) a dodnes nabízí kulturní publicistiku, rozhlasové hry, dokumenty a klasickou či jazzovou hudbu. V rámci svobodného Československého rozhlasu vysílala Vltava ještě koncem roku 1989 například cyklus děl zakázaných autorů.

Vltava ale vtiskla svůj symbolický význam nejen uměleckým dílům. Její přítomnost a využití vody přineslo práci mnoha lidem bydlícím u břehů či v nedalekém okolí. Aktivity, pro něž řeka vytvořila prostor, pak umožnily formování tzv. místní (regionální) či spolkové identity. Vltava se objevuje v oficiálních názvech obcí, které se na jejím toku rozprostírají. Symbolicky se součástí obcí stala řeka i v jejich obecních znacích. V nich je odkazováno na řeku nejčastěji vlnitým břevnem nebo vlnitou patou štítu např. ve znacích obcí Čím, Chotilsko, Slapy nebo modrou tinkturou např. ve znacích obcí Korkyně, Neveklov. Často jsou symbolizovány i přítoky Vltavy (např. říčka Kocába) a objevují se i odkazy k vodním nádržím (např. Slapy pomocí modré tinktury a figury kotvy ve znaku obce Županovice a Štěchovice modrou tinkturou ve znaku obce Štěchovice).

Spolkovou identitu reprezentuje Vltava především prostřednictvím spolku Vltavan. Ten byl založen v roce 1871 pod názvem „Vzájemně se podporující spolek plavců, rybářů a pobřežných Vltavan“. Jak již název napovídá, jeho poslání bylo sdružování všech lidí, kteří se podíleli na vltavské voroplavbě. K plavbě po Vltavě se váže také parník nesoucí název Vltava, poslední ze dvou historických parníků na této řece. Do provozu byl spuštěn v roce 1940 Pražskou paroplavební společností a je možné ho dnes využít pro vyhlídkovou jízdu do ZOO Praha, Mělníka či na Slapy. V roce 2013 byl zapsán mezi kulturní památky České republiky.

Názvů, vyobrazení, zvuků i hmotných dokladů odkazujících k řece Vltavě je možné nalézt nespočet. Dodnes se symbol Vltavy odráží v mnoha dalších aktivitách a zajímavostech, které nelze všechny v rámci tohoto textu postihnout. Za dosud nezmíněné je možné vybrat ještě pojmenování vltavínů, drahých kamenů, jejichž největší naleziště se nachází právě pri vltavských březích. nebo zcela opačný příklad sportovní aktivity - štafetového běžeckého závodu Vltava Run. Připomínku a prezentaci řeky v Česku přináší řada expozic, výstav i jednotlivých artefaktů. Na své si přijdou milovníci historie, ale i technických památek, knižních publikací, filmů či dokumentů a internetových průvodců.