Vltava – proměny historické krajiny

Sledovaný úsek Vltavy je z hlediska povodní poněkud odlišný od řeky protékající Prahou. V Praze se dnes udává stoletý průtok Vltavy hodnotou 4020 m 3. s-1. Oddělením Berounky, která představuje asi třetinu plochy povodí, ztrácíme v době povodně asi 40 % kulminačního průtoku v Praze. Zájmový úsek má plochu povodí 17 826 km2 a stoletý průtok (Q100) dosahuje 2860 m 3. s-1. I bez Berounky je tato část povodí větší než povodí Labe po Mělník a stoletý průtok je proti zmíněnému úseku Labe dvojnásobný. Z hlediska povodní a důležitých přítoků lze identifikovat tři části toku Vltavy, související s přítoky Malše a Otavy: horní úsek po České Budějovice, střední po Zvíkov a dolní po Zbraslav.

Až do poloviny 19. století se při shromažďování dat o povodních neobejdeme bez tzv. dokumentárních zdrojů, což jsou samozřejmě staré i novější obecní kroniky, patří sem ale i rozličné hospodářské záznamy, žádosti o úlevy na daních, dokumentace o opravách mostů, dobový tisk a bezpochyby vyznačení výšek vody s pomocí značek povodní. Zásadním informačním zdrojem jsou data z vodočtů. Jejich síť mezi Týnem nad Vltavou a Zbraslaví nenávratně zmizela pod hladinou vodních děl Vltavské kaskády.

Historie vltavských povodní

Kronikářské záznamy, obvykle nejstarší zdroje zpráv o povodních, bývají spojeny s důležitými městy nebo kláštery. Je logické, že podobné zprávy se pro Vltavu vztahují nejčastěji k Praze, která ale leží mimo sledovanou oblast, přesto se jich musíme přidržet.

Vůbec nejstarší doklad vltavské povodně je v Kosmově kronice k r. 1118. Prahu tehdy postihla povodeň podobná jako později v červenci 1432 či v srpnu 2002. Roku 1342 byl povodní a za silného ledochodu zničen Juditin most. Výstavbu nového (později Karlova) mostu provázely silné až katastrofální povodně v letech 1359, 1367, 1370, 1373 a 1374. Tak povodňově intenzivní období nemá až do dneška téměř obdobu. Opakovaně byl poškozován jak nový, tak provizorní most postavený na troskách původního. Bylo zaplavováno Staré Město v Praze, a to až do blízkosti Staroměstského náměstí.

Doklady o povodních horní a střední Vltavy začínají až rozsáhlou červencovou povodní 1432, která je doložena v povodí Labe, Odry i Dunaje. Ta v Praze zničila zmíněný, nově zbudovaný kamenný (dnes Karlův) most. Jeden z pisatelů kroniky Chronicon Breve Regni Bohemiae přidává k řadě jiných popisů této mimořádné povodně v Praze, Berouně a Písku i stručný zápis o zkáze dvou mostů v Českém Krumlově.

Nejstarší popis povodně v Českých Budějovicích se týká červnové povodně r. 1481. Zmínka pochází z mnohem pozdější kroniky L. B. Schneidera (1717-1782), a zřejmě došlo k záměně informací ohledně míst kam voda dosahovala a byly použity informace z Prahy, kde byla poprvé známa přesná výška vody. Dosáhla pleše plastiky Bradáče a průtok lze podle toho odhadovat na cca 3000 m3.s-1. V Budějovicích však jistě v té době povodeň také byla.

Zcela spolehlivým zdrojem je až kronika rodu Matyášů, která k 15. srpnu 1501 dokládá velkou povodeň v Českých Budějovicích. Ta je již velmi dobře známa a relativně dobře doložena ve středoevropských souvislostech. Šlo o plošně rozsáhlejší obdobu povodní 1997 a 2002 a velmi extrémní událost. Zmínka o povodni 17. července 1505, převzatá od kronikáře F. Machnického (1513-1583) do pozdější Schneiderovy kroniky, se dotýká zničení Dlouhého mostu a protržení Krumlovského rybníka pod městem.

Nejstarší zpráva o povodni v Hluboké nad Vltavou je k roku 1565. V letech 1567, 1582 a 1592, tedy třikrát za 25 let, se voda dostala až na náměstí v Českých Budějovicích. Doklady o tom přinesli také B. Balbín a V. Březan. Popisy ukazují, že každý následující případ byl horší než ten předchozí, takže v červnu 1582 se voda zastavila na náměstí až u domu J. Mathese (dnes čp. 34).

Ještě významnější událostí mohla být na horním toku povodeň v roce 1592. Podle zlomku kroniky A. K. Světeckého (1707-1788) došlo ke třem případům povodně v červnu, srpnu a září. Na náměstí v Českých Budějovicích se jezdilo ke kostelu na lodích a bylo až 45 cm vody.

Při velké regionální povodni 17. srpna 1598 byl silně poškozen Český Krumlov, a to jak Polečnicí (17. srpna), tak Vltavou (18. srpna). V Českých Budějovicích byly poničeny mlýny, Dlouhý most a voda dosahovala od Pražské brány k Masným krámům.

Zimní vltavské povodně

Největší počet mimořádně silných vltavských povodní se dotýká „Malé doby ledové“ 1275-1850 a chladného období „Maunderova minima“ 1635-1715. Někdy se jednalo o průtokově významné události, jindy škodil víc silný ledochod a ledové bariéry, ale někdy se uplatnilo vše. Mezi ty nejvíce „pověstné“ patřily povodně po tuhých zimách, typicky v únoru či březnu, a to v letech 1655, 1709, 1740, 1775, 1784 (obr. 1), 1799, 1830, 1845 a v uplynulém století v letech 1920, 1940 a 1947. Uvedené povodně patřily mezi katastrofální události, leckdy zejména kvůli enormní tloušťce ledu. Vlastní průtokové povodni předcházela často dřenice, kdy voda mohla vystoupit během několika minut velmi vysoko a stejně tak rychle znovu poklesnout. Citlivým místem byly např. soutoky, kde vznikaly snadněji překážky odtoku a kritickým místem byly mj. veškeré mosty a jezy. Šlo o oblast Týna nad Vltavou, Zvíkova, Štěchovic, Davle a Hradištka. Dlouho nepřekonanou událostí byla i dřenice a povodeň 24. března 1830. Český Krumlov byl decimováno ledovými krami o tloušťce 60 až 90 cm. Bylo zničeno 20 domů, dva mosty a zahynulo 9 osob. V Týně nad Vltavou se u mostu vzpříčil šíf, což vedlo k nakupení ledu a protržení mostu. Tento most byl podobně poškozen, prolomen či stržen i za dalších dřenic např. i v letech 1740, 1768, 1838 a naposledy 1891.

Také v rukopisné kronice Kamýka nad Vltavou najdeme popis silných dřenic v r. 1841 a té největší v březnu 1845. Roku 1888 pak povodeň nevydržel Kamýcký most. Závěrem poznamenejme, že u těchto povodní je třeba důkladně rozlišovat velkou povodeň na celém toku a místní účinky dřenice či bariér působící lokální vzestup hladin. Obrazovou dokumentaci k některým povodním zejména ze 40. let 20. století najdeme zejména pro Štěchovice k r. 1940.

Odlišný zimní typ reprezentuje prosincová povodeň v r. 1740. Její příčinou bylo enormní množství nedávno napadlého čerstvého sněhu a silná vánoční vichřice, která prošla Evropou od Mosely po Šumavu. Ta přinesla silné dešťové srážky a byla faktorem prudkého tání. Následky vichřice i povodně byly katastrofální v řadě míst Evropy a také v Českém Krumlově.

Letní regionální a přívalové povodně

Velké regionální letní povodně se vyskytly na Vltavě v letech 1118, 1432, 1481, 1501, 1582, 1598, 1675, 1736, 1771, 1824 a 1858. Četnější výskyt začíná opět v září 1888, 1890 a 1899, nebo v květnu 1896, v říjnu 1915 a v červenci 1954. K doplnění zpráv o škodách mostu v Týně nad Vltavou můžeme zmínit červnové škody způsobené uvolněnými vory r. 1805, poškození za povodně r. 1821 a zejména v červnu 1824, a to 25. až 27. června.

Poslední událost z roku 1954, který se zcela náhodou vyskytl v době dokončení vodního díla Slapy, přispěl k obecnému přesvědčení, že dobudováním kaskády již povodně Praze nehrozí. Poslední povodňovou periodu zastupují velké vody ze srpna 2002 a června 2013, které i díky této zcela mylné představě přinesly mnohým velké překvapení. V těchto případech hovoříme o povodních, jejichž příčinou byly vždy několikadenní srážky, zasahující rozsáhlé oblasti střední Evropy. Někdy ale zasáhly intenzivní příčinné srážky povodí Vltavy značně asymetricky nebo jen velmi lokálně. To se stalo patrně v červenci 1652 či 1653, kdy byly náhle zatopeny ulice Českých Budějovic. Také červencová přívalová povodeň 1848 zdevastovala Český Krumlov pravděpodobně ještě více a jinak než katastrofální dřenice r. 1830. Jenom rozvodněná Polečnice po intenzivním lijáku zvedla hladinu Vltavy na úroveň, která zde byla dosažena až r. 2002. V Českém Krumlově zahynulo asi 30 osob. Povodeň způsobila velké škody i v Českých Budějovicích, ale v Praze byla již skoro bezvýznamná. Také mimořádné lijáky v květnu 1757 na Sedlčansku vedly k extrémnímu rozvodnění přítoků dolní Lužnice, Mastníku i přítoků dolní Sázavy a místy velkým škodám. Náhlý vzestup Vltavy ale pomohl obležené Praze, kde odnesl pruským obléhatelům dva pontonové mosty. Tento příklad ukazuje nerovnoměrné rozložení průtoku v povodí Vltavy a bezprostřední ohrožení jejího dolního toku, tedy i Prahy. Také v srpnu 1925 došlo k extrémním přívalovým srážkám 11. srpna v povodí Otavy. Po 14 dnech způsobily další intenzivní deště 26. srpna rozvodnění Vltavy. Voda zatopila části Českých Budějovic a zakrátko také Týn nad Vltavou.

Most v Týně nad Vltavou se zachycenými předměty (patrně s lodí) po povodni v září 1888. Městské muzeum Týn nad Vltavou.

Most v Týně nad Vltavou protržený za dřenice v březnu 1891. Městské muzeum Týn nad Vltavou.

Záznamy vodních stavů na Vltavě

Záznamy mimořádných vodních stavů značkami povodní většinou předcházely záznamům „řádným“ - systematickým, tedy každodenním. Spis věnovaný metodické práci při zpracování povodní publikoval rektor pražské techniky K. Vosyka. Podle někdejších názorů byly tehdy dostupné značky v Čechách většinou jen cca 50 let staré (to znamená asi z r. 1845) ostatní byly vzácností. To platí docela dobře i pro situaci horní a střední Vltavy.

Značky povodní na staré Vltavě

Záznamy mimořádných vodních stavů značkami povodní většinou předcházely záznamům „řádným“ - systematickým, tedy každodenním. Spis věnovaný metodické práci při zpracování povodní publikoval rektor pražské

Výšky povodní se v našem úseku řeky vyskytovaly nejčastěji na mlýnech, přívozech, snad i plaveckých hospodách, či přístavištích, vazištích vorů později i na poříčním dozorství, vodočetných stanicích a nebo v jejich blízkosti, a také na mostech přes Vltavu nebo jejích přítocích. Tyto objekty bývaly často ve vzájemných těsných vztazích a souvislostech. Např. z celkem 49 přístavišť, které na trati České Budějovice - Zbraslav eviduje V. Plenkner k r. 1887, byla velká část nad jezem, poblíž mlýna, hostince či přívozu. Vaziště vorů byla povolována poříční správou mimo dosah stoletého průtoku. S ohledem na nepříznivý politický vývoj po r. 1948, který se promítl např. v oblasti vodních mlýnů a výstavby Vltavské kaskády, se téměř žádné starší značky nedochovaly a jen několik čestných výjimek potvrzuje toto pravidlo.

Některé z nich bývaly zřejmě vyznačeny na skalách nad Vltavou poblíž přívozů, např. ve Zvíkově ze strany Otavy i ze strany Vltavy.

Nejvýznamnějším zdrojem o zaniklých značkách povodní pro oblast Vltavské kaskády je podélný profil Vltavy od Českých Budějovic do Prahy. V některých úsecích bývaly podle něj lokality se značkami povodní v relativně značné hustotě cca jedna po 0,5 až 2 km. To svědčí o hustotě rozličných aktivit spojených s řekou a také místní potřebě, zájmu a znalosti fenoménu povodní.

Nejstarší značky povodní Vltavy se dochovaly v Praze. Díky tradici zaznamenávat vyšší vodní stavy s pomocí gotické plastiky „bradáče“ známe zde vodní stavy větších povodní mezi r. 1481 a 1736. Tato tradice se překrývá s dochovanými značkami povodní z let 1675, 1736, 1740, 1750, 1771, 1784 a 1845 na zdi kláštera křižovníků. V našem úseku horní a střední Vltavy byly dostupné jim odpovídající výšky povodní jen pro r. 1736 (Hluboká a Jaroslavice), dále 1740, 1784 a 1830 (Český Krumlov) a 1845 (Kamýk nad Vltavou, Voznice, Živohošť a Davle). Šlo tedy jen o šest lokalit na horním a středním toku a jednu na toku dolním.

V Českém Krumlově se donedávna zachovaly značky na brance k budově pivovaru Eggenberg nedaleko bývalého skladu dřeva. Bývaly zde vyznačeny nejvyšší úrovně hladin počínaje přívalovou povodní 1848 až po povodeň 1947. Ještě starší bylo vyznačení povodní na domě čp. 133 v Masné ulici.

Výšky vody na některých z uvedených míst jsou zaměřeny, některé objekty ale již neexistují. Výšku velmi rozsáhlé středoevropské povodně v červnu 1736 máme zaměřenou v případě schwarzenberské vodárny v Hluboké a mlýna v Jaroslavicích (bývalé čp. 4).

Výška březnové povodně 1845 byla vyznačena až pod soutokem s Otavou, a to v Kamýku a ve Voznici na místním Vamberovském mlýně. Další místo souviselo snad podle podélného profilu s veřejným přívozem v Živohošti. Tato a další značky mohly být např. na staré Rákosníkově hospodě z r. 1617, která byla před napuštěním VD Slapy (1952) rozebrána. Bohužel z ní zbyl jen trám s vročením „1617“ (Muzeum v Chotilsku) . N

ejvětší počet vyznačených povodní spadá až do období, kdy již byly povodně zaznamenány i jinak, totiž s pomocí systematického záznamu v profilech vodočtů. Jedná se o povodně 1888, 1890, 1897, 1899, 1900, 1915, 1920, 1925 a 1940. Toto období budováním Vltavské kaskády skončilo. Značka velké povodně v červenci 1954 na skále ve Zvíkově je vlastně symbolickou poslední tečkou.

Staré značky zmizely při bourání původních mlýnů, rušení převozů a zániku starých mostů. Mnoho z nich zůstalo pod hladinou. Existují ale i výjimky. Kuriozitou je značka povodně 1888 na někdejším řetězovém mostě v Podolsku. Ta se přestěhovala i s ním do nové polohy ve Stádlci na Lužnici, kde je ale její význam jen kuriozitou, věcně je zavádějící. Většina značek zmizela a stále mizí i mimo vzdutí Vltavské kaskády. Po katastrofální povodni v srpnu 2002 se objevily nové značky, které nechal osadit podnik Povodí Vltavy, nebo vznikly spontánně. Je tu také naděje, že ve spolupráci s NPÚ (Národní památkový ústav) a vlastníky objektů se podaří vrátit některé staré značky zpět „do života“ tak, jak je plánováno v případě Českého Krumlova a rekonstrukce místního pivovaru.

Vodočty a limnigrafy staré Vltavy

Nakládání lodí, voroplavba, využití vodní energie či dodržení bezpečnosti pro převážení, to jsou některé oblasti, kde bylo nezbytné řídit se očekávatelným či aktuálním vodním stavem anebo zajistit určenou hladinu vody. Později byly vodočty využívány v „hlásné povodňové službě“ podle podrobných předpisů z r. 1891 a 1929 nebo dokonce v progresivním předpovědním systému, který zaváděla hydrografická služba kolem r. 1891 až 1892.

První vodočet vznikl už v r. 1781 či 1782 v Praze. Každodenní pozorování začalo ale r. 1825 u Staroměstských mlýnů. Po instrukci z r. 1851 se začaly zakládat nové vodočty. V pořadí třetí vltavský vodočet a nejstarší v našem úseku Vltavy vznikl v r. 1859 v Českých Budějovicích. Mezi lety 1859 a 2022 byl celkem na čtyřech místech. První profil byl u Dlouhého mostu na dohled od Lannovy loděnice. Limnigraf vznikl později r. 1904 v druhém profilu u železničního mostu a třetí v r. 1927 v profilu „u Baboučků“, a to u domku poříční stráže. Nakonec, v r. 1968, se vodočet vrátil blíž ke své počáteční pozici do profilu „U Voříškova dvora“.

Dlouhé suché období 1858—1878 a jeho vrchol rok 1874 byly příčinou založení hydrografické komise Království českého v r. 1875 a následného rozvoje sítě vodočtů s počátečním důrazem na další vltavské vodočty. Téhož roku vznikl vodočet ve Štěchovicích, následovaly vodočty v Kamýku nad Vltavou, v Týně nad Vltavou, a to pod soutokem s Lužnicí r. 1877. Konečně v Českém Krumlově vznikl vodočet u skladu dřeva a vaziště (r. 1879). Systém vodočtů byl ale dále doplňován.

Nejstarší zapisovací vodočet - limnigraf byl na Vltavě zřízen v r. 1903 v Kamýku nad Vltavou. V r. 1904 následovaly limnigrafy v Českých Budějovicích a Týně nad Vltavou. Atraktivní vzhled měl limnigraf Zvíkov z r. 1911, který se vyjímal na popředí skalní stěny pod soutokem Vltavy a Otavy. Na horním toku Vltavy byly po r. 1945 zřízeny malé limnigrafy na pilířích mostů přes Vltavu, třeba v Lenoře, Chlumu, Sv. Prokopu. Ukončení provozu vodočtů v oblasti zaplavené kaskádou znamenaly roky 1954-1961.

Kromě záznamu hladin bylo nutné provádět opakovaná hydrometrická měření, a to zejména za velmi nízkých či povodňových stavů. Znamenalo to proměřování vztahu mezi vodním stavem a průtokem. Všechna měření od r. 1875 do r. 1940 jsou zachycena v obsažné rukopisné knize, která nese jen pracovní název „Stará hydrometrie“.

Pozorovateli vodočtů byli často příslušníci poříční stráže odpovědní za daný úsek Vltavy. Někdy byl pozorovatelem učitel, železniční zřízenec, lesník anebo osoba určená schwarzenberskou kanceláří. V době hydrometrických měření se zde objevovali pánové od hydrologické služby z Prahy jako Alois Moravec, Zdeněk Rón, či Jan Novotný, kteří prováděli hydrometrická měření v profilech vodočtů nebo se účastnili vodoprávních jednání o poloze a podmínkách provozu vaziště vorů apod.

Značky povodní na skále ve Zvíkově: 1890, 1954, 1896 (5/5), 1888, 1915 (8/10) 1894 (5/10), 1899, 1910, 1920, 1925, 1932 a 1906. Archiv ČHMÚ.

Projekt limnigrafu v Kamýku nad Vltavou z r. 1902-1903 (detail: řez objektem a vyznačení velkých vod). Archiv ČHMÚ.

Závěrečné úvahy

Pokud bychom chtěli shrnout předložené informace o povodních horní a střední Vltavy, pak určitým měřítkem pro odhad průtoku povodní horní Vltavy ještě před zřízením místního vodočtu může být míra zaplavení ulic Českých Budějovic či dokonce „budějovického náměstí“, tedy dnešního náměstí Přemysla Otakara II. Příčinou byly častěji letní povodně. Tato zjištění o frekvenci velkých povodní horní Vltavy částečně koresponduje s tím, co víme o povodních na dolním toku v Praze. Shoda je např. v jejich vysoké frekvenci koncem 16. století v obou případech.

Často se hovoří o ochranné funkci nynější Vltavské kaskády. Stojí za to zdůraznit, že představy o využití Vltavy se v čase měnily. Původní důrazy na plavbu v 19. století byly nahrazeny důrazem na využití vodní energie, který rostl v průběhu 20. století. Zdokonalování sítě limnigrafů v letech 1903 až 1911 zjevně vychází ze zamýšlené koncepce Vltavy jako kaskády zdymadel upřednostňujících plavbu ovšem bez energetického využití. Tehdy se s velkými přehradami na Vltavě ještě nepočítalo.

Jak se obecně pohlíželo na protipovodňovou funkci přehrad např. před 120 lety? Počítalo se s ní, jak v r. 1904 vysvětloval c. k. vrchní inženýr A. Klír v článku o stanovení objemu nádrže, jako o obecné možnosti zachycení velkých vod údolními přehradami: „Pro toky větší nelze všeobecně pomýšleti na trvalé zachycení velké vody, protože opětně vyžaduje to nádrží vodních s neobyčejně velkým obsahem. Zachytiti jen 100 m3 odtoku pro dobu jednoho dne vyžaduje obsah nádrže 8,64 mil. m3. V některých případech může však býti s prospěchem zachytiti nádržemi i na větších tocích značné množství vody ve stavu kulminačním, ovšem třeba jen na několik hodin, aby tím pouze nejvyšší část vlny odtokové byla poněkud snížena a přitom získán čas, aby v toku hlavním odtok se příliš nesoustředil“.

Vývoj po vzniku Československa přinesl odlišné koncepce a realizovaná podoba „kaskády“ nakonec ukončila provoz původního systému vodočtů hydrografické služby alespoň v oblasti střední Vltavy. Vltavská kaskáda dnes skutečně ovlivňuje povodně – jedná se ale zejména o povodně přibližně pod úrovní dvacetileté vody, tedy ty malé či méně nebezpečné.

Klimatická změna, četnější mírné zimy a také vybudování Vltavské kaskády přispěly k tomu, že katastrofální zimní povodně upadly na čas v zapomnění. Dominují spíš jiné extrémy, tedy velké regionální letní povodně a důsledky sucha. Vltavská kaskáda výrazně navýšila malé průtoky na dolním toku Vltavy v době sucha 2015-2019.

Pokud jde o budoucí charakter povodní, lze spíše očekávat letní případy - z logicky očekávatelných důvodů. Jenže realita nám ukazuje, že i logika někdy selhává. Dopadem klimatické změny bude patrně rychlejší kolísání mezi hydrologickými extrémy v čase a možná i jejich vyšší prostorová variabilita v různých částech Evropy. Vylučovat ze hry tvrdé zimy a nebezpečné zimní povodně by proto bylo nejen předčasné, ale i lehkovážné.